Bezcitná

Před pár dny jsme se s drahým rozešli. Vypadá to, že tentokrát už doopravdy a definitivně.

 

A já necítím nic. Vůbec nic.

 

Což nic nemění na skutečnosti, že ho miluju. Že jsem si byla jistá, že je to napořád, že nikoho jiného už nechci.

 

Ale necítím nic. Ani smutek, ani vztek, ani lítost, ani bolest. Prostě nic.

 

Jenže to není proto, že by mi to bylo doopravdy jedno. Ani omylem. Spíš jako by někdo kdesi ve mně zmáčkl jakési tlačítko – a moje emoce vypnul. Úplně. A všechny.

 

Moc nechápu, jak se to stalo. Vím jen, že jsem po jednom dni pláče a nářku prostě přestala cítit.

 

Není to poprvé, co mě něco podobného potkalo. Prošla jsem si tím už na jaře, opět po jednom z našich rozchodů. Tehdy mě to nejdřív potěšilo – pokud tedy lze potěšit necítícího člověka, že… Každopádně po blíže neurčeném počtu dnů boje se sebevražednými myšlenkami a intenzivní nenávistí k vlastní osobě a ke svému životu to byla fajn změna. Pomohlo mi to nějak to období přežít.

 

I teď si uvědomuju, že ten stav má mnoho výhod. Jsem schopná chodit do práce, jsem schopná bavit se s lidmi, dokonce si i dělat legraci. Myslím, že nikdo z těch, kterým jsem to sama neřekla, by na mě nepoznal, že se mnou není něco v pořádku. Moje vedoucí z dramaťáku, kam jsem chodila na střední, by mě nejspíš pochválila. Herecký výkon hodný Oskara. Dokonalé zdání normality a pohody.

 

Jenže… já tak docela nehraju. Já – prostě – jen – vůbec – nic – necítím.

 

Na intelektuální úrovni tomu všemu rozumím. Můj mozek naštěstí – narozdíl od citů – nezkolaboval. Chápu, že jde o obrannou reakci. Něco ve mně ví, že kdybych své emoce měla teď prožít, neunesla bych je. Mohly by mě zničit. Možná zabít. A tak to něco prostě zmáčklo tlačítko off.

 

Někteří si toho nicméně všimli. Kamarádka mě upozornila, že jsem ztratila schopnost empatie. Nedovedu soucítit s druhými. Já, která kdysi každého utěšovala a brečela pomalu i nad neštěstím lidí, které jsem sotva znala. Stala jsem se tvrdou jako diamant. Žádný soucit. Protože k soucitu je potřeba cit, že – a to je teď přesně to, co nemám.

 

Vtipkuju, že v tomhle stavu bych měla šanci na hvězdnou kariéru nájemného vraha. Dokonale chladný, bezcitný člověk pro ni jako stvořený. Žádné ciráty, prostě mu podříznu krk a pak pěkně racionálně zvážím, jak naložit s mrtvolou. Jak se zbavit vražedné zbraně. A když mi ten člověk umírá pod rukou, možná si pomyslím, že je to z vědeckého hlediska zajímavé. Jak rychle to jde. Hmm.

 

Jenže… jakkoli je pro mě tento stav momentálně velmi praktický (ale nebojte, nikoho nevraždím), uvědomuju si, že z dlouhodobého hlediska si zadělávám na průser. A pořádný.

 

Za prvé si připadám jako psychopat. Respektive jako něco mnohem horšího – tak trochu poloviční člověk. Děsí mě to. Vím, že kdybych teď měla jít na pohřeb, nejspíš se nerozbrečím ani tam. A – tohle – sakra – není – normální!

 

I proto píšu tenhle článek. Prosím, pokud je mezi vámi, kdo tohle čtete, někdo, kdo někdy zažil něco podobného, napište mi do komentářů. Pokud zjistím, že v tom nejsem sama, budu si třeba připadat o něco míň divná.

 

Za druhé to tlačítko, které ve mně něco stisklo, nevypnulo jen bolest. Vypnulo všechny emoce. A dokud se zase nezapne, je v háji i moje schopnost prožít cokoli pozitivního. Necítit znamená totiž necítit ani radost, lásku, nebo chuť do života. Když nic, tak nic. Stává se z vás zombie. Chodící mrtvola.

 

Za třetí mám určité znalosti psychologie a vím, že to, že své emoce momentálně nevnímám, neznamená, že neexistují. Někde ve mně tiká obrovská bomba. Atomová. A čím později bouchne, tím horší to bude.

 

Za čtvrté z toho, co vím o psychosomatice, plyne, že zaživa pohřbené emoce se mohou stát příčinou nemocí. Už v momentě, kdy se mé tlačítko off spustilo, mě začala trápit zaražená rýma. Došlo to do fáze, kdy jsem se téměř dusila, což se mi nikdy dřív nestalo, jakkoli nachlazená bývám každou chvíli. Dokonce mě to donutilo nejít do práce, jakkoli jsem jinak ten typ člověka, co je schopný přechodit pomalu i zápal plic. Nemohla jsem smrkat – stejně jako nemůžu brečet. Jenže vím, že z dlouhodobého hlediska mohou potlačené emoce nadělat v těle i výrazně horší paseku, než je zašpuntovaný nos. A po předčasné smrti fakt netoužím – je milion věcí, co jsem v životě nestihla.

 

Pokud se chci vyhnout katastrofě, je jen jediná možnost – řízené odpálení. Tajně doufám, že Vánoce by mohly pomoct. Pro člověka v mé situaci dokonalý spouštěč pláče. A tak chystám štosy kapesníků a místnost, kam se budu moct sama zavřít a naříkat hodiny, dny, možná i týdny, prostě jak dlouho bude potřeba. Modlím se, aby to klaplo. Protože dokud si neprojdu tím peklem, co se ve mně skrývá, až na samý konec, nebudu šťastná. Nebudu moct žít normální, lidský život.

 

Přeju vám šťastné a veselé Vánoce. Vy mně prosím přejte, ať mi doma nezůstane ani jediný suchý kapesník. Jestli pro mě mají mít slova „šťastný“ a „veselý“ ještě někdy nějaký význam, bez tohohle to prostě nepůjde.