Jak se spřátelit s Múzou?

…aneb pár mých tipů pro rozproudění kreativity – a spolu s nimi malé zamyšlení nad různými typy umělců. Tak schválně, ke kterému patříte?

Mám pocit, že se v zásadě dělí na dvě kategorie – jedni tvrdí, že k tvorbě je potřeba především vášeň a inspirace, druzí vsází na práci a disciplínu.

Představte si spisovatele, který každý den usedá k počítači na přesně vymezený čas, případně má plán napsat tolik a tolik stránek a nevstane, dokud tu svou jedndodenku (nebo jak by se říkalo jednodenní pětiletce) nesplní na sto procent. A pak si představte jiného, který k psaní usedá, když ho zrovna líbne Múza, bez ohledu na denní či noční hodinu. Něco mi říká, že ten první má dost možná sepsanou osnovu díla, jako ve škole, rozpracované charakteristiky postav… a dost možná jsou i seřazené podle abecedy. Ten druhý nemá v ruce nic a sám je zvědavý, co přijde v příští kapitole.

Stejně si můžeme představit dva malíře. První pečlivě kopíruje předlohu, systematicky, centimetr za centimetrem. Druhý v transu něco čmárá a po hodině někde mezi nebem a zemí nestačí zírat, co z toho vlastně vylezlo.

Přiznám se rovnou, že v psaní se celý život považuji za typ číslo dva a při představě, že funguju jako ten první příklad na mě jde kopřivka. Připomíná mi to školní slohovky, kde mé tajemství úspěchu vždy spočívalo v rychlém napsání textu a následném doplnění osnovy. Učitelka se nažrala a Julča zůstala celá.

Teprve v poslední době zjišťuji, že mezi typem jedna je spousta fajn lidí, kteří jsou milí, žádní suchaři – a kterým to funguje – a tak se pomalu zbavuji svých předsudků.

V malování jsem naopak mnoho let fungovala jako jednička – asi i pro nedostatek sebedůvěry. Dvojkový postup jsem naplno vyzkoušela až letos – a v životě už to nechci dělat jinak. Protože zatímco při coby jednička jsem se dostala maximálně k lehkému vzrušené, jako dvojka pravidelně stoupám téměř až k orgasmu.

Postupem let jsem ovšem zjistila, že jedničkový i dvojkový přístup má své mouchy.

V případě jedniček hrozí, že pro samou práci jaksi nezbude prostor pro umění. Člověk sice napíše těch xy stránek denně – ale druhý den je smaže, protože nestály za nic. Něco jako komunistická továrna, která sice splnila plán na sto dvacet procent, ale za cenu vyrobení šuntů. Nebo ho to nakonec otráví jak krysu dobře umístěný jed. Bude koukat na hodinky a říkat sice, ach jo, už abych měl to tvoření odbyté a mohl jít koukat na bednu. Zkrátka – některé věci prostě vydřít nejde, i kdybychom dřeli jako stachanovec.

Jenže ouha, dvojkový přístup má taky svoje pasti a úskalí. Tou hlavní je čekání na Múzu. Prostě čekáte. Čekáte, až vás něco napadne, až vás osvítí geniální myšlenky, až ucítíte to správné šimrání v břiše… a ono to nejde. Když to nejde pár dní, v zásadě se nic neděje, c’est la vie. Jenže pokud „to“ nepřichází už nějaký ten rok, máte problém.

Druhé úskalí pak může spočívat v nedokončování děl. Což o to, do určité míry to není nic tragického a k umění to jaksi patří. Kdo četl geniální – a mimochodem nedokončený – román Karla Schulze Kámen a bolest, určitě si pamatuje na rozhovor Leonarda da Vinci s mladým Michelangelem, kde Leonardo mimo jiné říká něco v tom smyslu, že „jen počkej, ty se mi teď směješ, že jsem spoustu věcí nedodělal, ale časem dojde i na tebe.“ Jak je známo, Leonardo – ale spolu s ním i mnozí jiní renesanční mistři – byli nedokončováním své práce přímo proslulí. Což nic nemění na tom, že před tím, co dokončili, dnes padá celý svět na zadek. Jenže… ve chvíli, kdy nedokončíte NIC, začíná to přeci jen být problém.

Otázka zní – jak z toho ven? Jak se do výše uvedených pastí nechytit?

Znám jednu ex-dvojku, který to vyřešila tak, že začala fungovat jako jednička – a dle jejích vlastních slov se to osvědčuje. Takže jak se zdá, i tohle může být způsob.

Nicméně není jediný. Jste-li dvojky chycené v pasti, existuje pro vás krásná, příjemná cesta ven, během které nepřestanete být dvojkami, ale zároveň začnete tvořit bez čekání.

Stručně řečeno jde o to, že na inspiraci a ten správný stav mysli přestanete čekat. Místo toho je vytvoříte. A budete to dělat pravidelně a s trochou té disciplíny (ani nám dvojkám občas neuškodí;-)

A jak? Cest je nepřeberné množství, já bych ráda zmínila několik, které se osvědčují mé maličkosti.

Ta hlavní je tanec.

A tím nemyslím žádnou precizní, nacvičenou choreografii. Myslím prostě pustit hudbu, která je vám milá, a nějakou dobu se hýbat. Jakkoli, ale ideálně bez zastavení. Až se zpotíte. A odhodíte šaty. A budete přesně vědět, co dál.

Takhle ke mně chodí obrazy. Takhle ke mně přišel můj román a takhle chodí další kapitoly. Takhle přišel i nápad na mé svatební šaty. Pokud vás zajímá, jak přesně ten proces vypadá v akci, doporučuju můj minulý článek Promilovat se obrazem.

Další možnost je jít se projít.

Ideálně chodit tak dlouho, dokud o tu inspiraci prostě nezakopnete. A nejlépe někde v přírodě. Takhle jsem pro změnu napsala báseň A světlo utíká po vodní hladině.

Nebo si zkuste všímat svých snů.

Některé nápady se nám prostě zdají – a sny bývají mnohokrát příběhy hodné zaznamenání. Z jednoho se zrodila i má povídka Projít mlhou.

A v neposlední řadě – zkuste se rozcvičit nějakou jinou kreativní aktivitou než tou, kterou pak chcete provozovat.

A to bez jakéhokoli tlaku na kvalitu či na výsledek. Když chcete psát, čmárejte si nejdřív na papír, jako jste čmárávali ve škole na přednáškách. Když chcete malovat, zpívejte, i když – nebo tím spíš! – když zpíváte, jako když tahá kočku za ocas. Uvolní vás to. A naladí.

Mimochodem, na ten trik s tancem – stejně jako na spoustu dalších věcí – jsem přišla díky účasti v Mastermind úžasné ženy jménem Daria Molnár, která ji díky tomu kmotřičkou mé vznikající knihy i mých nejnovějších obrazů.

A co vy? Máte nějaké kreativní typy, co se osvědčují vám? A jste jednička, nebo dvojka? A nebo máte alergii na škatulky?