Psáno jednoho červnového dne ve stavu mírné opilosti kdesi v autobuse a dokončeno na lavičce v parku.
Láska, co mě poutá k tobě
Je z těch, které potají
Zde na zemi jako v hrobě
Mysl lidskou leptají
Pevná jako v život víra
Láska, která neumírá
Láska, kterou ty jsi přešel
Jak odpadky nahnilé
Jestli ty ses z lásky věšel
Nebylo to kvůli mně
Zoufalá jak v život víra
Láska, která neumírá
Láska, která ve mně navždy
Stopu svoji otiskla
Jinému když budu patřit
Část mé duše bude tvá
Tvrdošíjná jako víra
Láska, která neumírá
Mnoha jiným budu patřit
Mnohým se mé srdce dá
Když pro jiné budu zářit
Část mé duše bude tvá
Věčná jako v život víra
Láska, která neumírá
To je úžasný!! O_O Máš vážně obrovskej talent!! :))♥
Zajímavý je verš, kdy říkáš :Láska, kterou ty jsi přešel
Jak odpadky nahnilé. Trochu mi to připomíná surrealismus.
[1]: Díky moc!
[2]: Vidíš, to mě samotnou ani nenapadlo. Většinou nad tím, co píšu, nepřemýšlím, zkrátka to tak nějak přichází…
Hmmm… inspiroval Tě vlastní život?
Tohle přesně mám v sobě…
Moc hezké
[4]: Tak to jsme dvě. Tahle báseň je až nesnesitelně autobiografická. Ale já ani jinak nepíšu…
[5]: Myslela jsem si to. Je málo pravděpodobné, že by něco takového napsal člověk, nebo pochopil člověk, který to neprožil :-/