Bylo jí něco přes dvacet a nedokázala se vypořádat s hloubkou a intenzitou vlastních citů. Nejspíš by to s ní náramně špatně dopadlo… Kdyby se do věci nevložila parta sympatických nebožtíků!
motto: Omnia vincit musica
Verfeil je malé francouzské městečko jako z pohlednice. Má vše, co by dle definic z turistických průvodců mít mělo – vlastní vinice, románský kostel, gotický hrad, kavárny s davy kavárenských povalečů.
A turisté do Verfeil jezdí. Za románským kostelem? V okruhu dvaceti kilometrů je pět dalších. Za gotickým hradem? Tři jiné se nacházejí jen půl hodiny cesty odsud. Svou kavárnu a své povaleče má v regionu každá sebemenší vesnice, stejně jako vinici. Tak tedy…?
Dav s fotoaparáty se obvykle nahrne do místního muzea, které spravuje zdejší poněkud podivínský historik pan Bonnet. A jelikož dle názoru většiny turistů se maloměstská muzea podobají jedno druhému jako vejce vejci, všichni předstírají, že si prohlížejí vystavené exponáty – a ve skutečnosti netrpělivě čekají, až se vynoří paní Bonnetová a zavelí k prohlídce hřbitova.
Protože maloměstská muzea jsou na první pohled jen samý prach a nuda… ale ten hřbitov! Bez něj by Verfeil nebylo Verfeil.
Netřeba si namlouvat, že turisty láká přednáška historikovy manželky o několika zdejších unikátních barokních náhrobcích – jakkoli madame dovede vykládat náramně zajímavě. Ne, všichni netrpělivě čekají na jediné – až se skupinka zastaví u prostého hrobu v rohu u zdi a paní Bonnetová dramaticky zvolá: „Tak tady to je. Tady leží náš saxofonista!“
Totiž, nikoli jen tak ledajaký saxofonista. Ale saxofonista – těžký hříšník. Před lety se potuloval krajem a zvedal dívkám sukně stejnou rychlostí, jako do sebe lil sklenice vína či čehokoli jiného obsahujícího alkohol.
Svou hudbou okouzlil dokonce i Pařížany – ale dlouho se v hlavním městě neohřál. Jistý četnický strážmistr ho totiž přistihl mezi koleny paní strážmistrové – a jelikož byl mužem činu, utloukl milého saxofonistu – záletníka jeho vlastním saxofonem.
Smrt to musela být zajisté strašlivá, což dokazoval i fakt, že onen nešťastný saxofon se po strážmistrově zásahu už nikomu nepodařilo opravit. To, co zbylo z nemravného muzikanta, bylo odvezeno do jeho rodného Verfeil – a spěšně zakopáno i s kusy osudného saxofonu.
Konec příběhu? Nikoli, začátek. Od onoho spěšného pohřbu se totiž ze hřbitova začaly ozývat… dle starší generace divné zvuky, dle té mladší největší jazzové hity tohoto století mistrně zahrané na saxofon. A to prosím o každém úplňku!
Proč tomu tak je, nikdo s jistotou nevěděl – dle některých se jednalo o trest z hůry za saxofonistovu prostopášnost, dle jiných se ten nešťastný nebožtík prostě nudil – a tak se rozhodl zpestřit si čas od času program trochou muziky.
Ještě jiní tvrdili, že to sám ďábel pořádá na hřbitově pekelné taneční čaje, což dle nich dokazovaly rozbité vázy, poshazované věnce a rozházené květiny, které po oněch úplňkových orgiích vždycky nalezly místní matrony.
Racionálněji založení spoluobčané viděli ovšem příčinu spíše v řádění zdejší zvlčilé mládeže – ač ta se dušovala, že by v noci na hřbitov ani nepáchla. A to od doby, kdy kytarista místní metalové kapely prý zahlédl mezi náhrobky skupinku kostlivců oddávajících se – nikoli metalu, ale swingu! Starší generace k tomu ovšem uštěpačně dodávala, že dotyční kostlivci bezpochyby plavali až po uši ve whisky.
V ten moment se obvykle nějaký rádoby kurážný turista paní Bonnetové zeptá, zda se na ony hřbitovní kostlivecké taneční zábavy někde prodávají lístky, že by se totiž rád zúčastnil.
Paní Bonnetová obvykle odpovídá, že lituje, ale podle všeho se jedná o přísně privátní akce pouze pro zvané. Že starosta sice projevil zájem využít je k nalákání dalších návštěvníků a dokonce dal postavit hned u hřbitova stánek s občerstvením, ale že Mistr zásadně odmítá hrát pro někoho živého a když mu koncert naruší cizí element, zaleze zpět do hrobky a trucuje. Takže pokud toužíte po jazzu, zajeďte si do vedlejšího města, mají tam skvělý big band.
A paní Bonnetová s úsměvem na rtech odchází domů. Mnozí ve Verfeil soudí, že si své historky vymyslela, aby manželovi zvýšila návštěvnost v muzeu. Téměř nikdo totiž neví, jak se věci mají doopravdy…
O mnoho let dříve…
Oblékla se, jak se při podobné příležitosti sluší a patří – do svých nejlepších černých charlestonek. Když k tomu připočteme černé vlasy zastřižené na mikádo a rty nalíčené do srdíčka, nezbude než konstatovat, že vypadala jako jakýsi relikt bláznivých meziválečných let.
Nutno říct, že se dnes upravovala mimořádně pečlivě, chtěla, aby na ni byl hezký pohled, až bude celá ta věc úspěšně vyřízená. A jelikož v podobných chvílích není vhodné být sám, vzala si s sebou svůj saxofon.
Marion Vernierová vzala za kliku. Bylo odemčeno. Jako posledně, chtělo se jí říct, rychle však zaplašila vzpomínky na den, kdy sem přišla poprvé. Tohle byla její druhá návštěva. Druhá a poslední.
Jistě že bylo odemčeno, verfeilský hřbitov nikdo nezamykal, kdo také, vezmeme-li v úvahu, že se nacházel pořádný kus za městečkem?
Vkráčela mezi náhrobky. Elegantně, jako modelka na molu, tohle byl její den a ona si přála, aby vše bylo perfektní.
Pečlivě otřela kapesníkem jednu mramorovou desku. Až pak se posadila, ušpinit si šaty prostě nepřicházelo v úvahu. S ležérním klidem vyskládala na hrob veškeré rekvizity – svůj saxofon, kytici chryzantém… a konečně hlavní hvězdu večera – kabelku napěchovanou prášky na spaní.
Nezapomněla na něco? Co třeba dopis na rozloučenou? Nesmysl, neměla ho komu poslat. Nebo ano? Jistěže ano, těm, na něž se obrací všichni, kdo nemají k dispozici jinou adresu. Přátelům osamělých duší. Bulvárnímu tisku, rozhlasu a televizi.
Ale co psát?
Kdybych měla vyprávět svůj příběh, začala bych takto: Marion byla racionálně uvažující žena. Inteligentní a rozumná, pokaždé když se rozhodovala, brala si k ruce kalkulačku. Nikdy nedělala hloupé či škodlivé věci – nekouřila, nepila, nepřejídala se a nezamilovávala se.
Pravda, párkrát trochu ujela. V sedmnácti. Kdo se v sedmnácti nechová nepředloženě? Tehdy se na přechodu nerozhlédla a srazilo ji auto. Dva měsíce v nemocnici. To bylo zlé. Taky řekla jednomu spolužákovi: Miluju tě. To bylo ovšem ještě horší. Dotyčný byl naštěstí moudrý muž. Požádal Marion, ať si laskavě nechá ty blbý kecy a raději si sundá šaty.
Poslechla a pochopila – že existují jisté impertinentní věty, které není vhodné ve slušné společnosti vyslovovat. „Miluji tě“ mezi ně patří zcela určitě, zato „Já se včera opila tak, až jsem zvracela v autobuse“ se považuje za přípustné. Později jí došlo, že některé věci není vhodné nejen říkat, ale ani si myslet. Pokud člověk nechce ohrozit své zdraví.
Marion o své zdraví pečovala skvěle. A pak, když se dokázala zbavit všeho nevhodného, sklonu k pozdním příchodům, častých nachlazení, nepořádku v účtech, lásky i slepého střeva, když si zkrátka myslela, že jejímu dokonalému štěstí a klidu už nestojí nic v cestě, přišlo TO. To, s čím si zkrátka rady nevěděla, a co ji přivedlo až sem. Nuda.
Nevěděla přesně, kde se vzala. Jednoho dne tu zkrátka byla – a už neodešla. Marion se nudila stále. Nudila se v autobuse, v práci, u televize i v náručí svých milenců. Spala, když se nudila a nudila se, když spala.
Pravda, zkoušela se s tou nepříjemností vypořádat. Navštívila mnoho psychiatrů a spolykala mnoho prášků. Posloužilo to k tomu, k čemu podobné věci obvykle slouží – k ničemu. Skákala padákem, zkusila bungee-jumping, swingers party i zahradničení – jenže kam se hnula, nuda se hnula také, byla s ní při seskoku do hlubin stejně jako při skupinovém sexu.
Marion se nudila, nudila se celé roky – až jí nezbylo než přiznat, že tento souboj skončil drtivým vítězstvím – nudy. Uznale tedy podala nudě ruku, pogratulovala jí k vítězství a rozhodla se ze své prohry vyvodit logické důsledky.
Vydala se do lékárny a koupila si pět krabiček prášků na spaní. To by jako lék na nudu mohlo postačit.
Marion se hořce pousmála. Kdybych měla vyprávět svůj příběh, vyprávěla bych ho takto. Zní to báječně postmoderně! Nevěděla přesně, co znamená slovo postmoderní, věděla však, že je velice módní – a to se jí zamlouvalo.
Věděla také, že v současnosti není považováno za vkusné páchat sebevraždu z nešťastné lásky ani za účelem protestu proti společnosti, spáchat sebevraždu z nudy by však mohlo být vcelku vhodné.
Kdybych měla vyprávět svůj příběh, vyprávěla bych ho takto. A ani slovo z toho by nebyla pravda.
Co na tom? Můj příběh si beztak nikdo neposlechne.
A přitom byla tak praktická! Oblékla se a nalíčila tak, jak si vždy přála být v rakvi. Ostatně nesnesla představu, že by ji v pohřebním ústavu upravili nevkusně. Dokonce i na hřbitov došla sama.
Zkrátka vyvinula maximální úsilí, aby pohřebákům nepřidělávala práci. Marion nikdy nechtěla nikoho obtěžovat. A ty květiny, to už byl skutečný bonus, pozornost pro pohřební službu od slečny Vernierové. Chryzantémy, jaké nádherné chryzantémy!
Vlastně to bylo trošku jinak. Vždycky jsem si přála dostat kytici od nějakého muže. Přišlo mi to romantické. Jenže romantičtí muži vymřeli zhruba ve stejné době jako romantismus v literatuře – tedy v devatenáctém století.
Čekala jsem, jestli se tu přeci jen nějaký nezapomněl. Ale dnes byl můj poslední večer a já věděla, že na další čekání nezbývá čas. Tak jsem si tu zatracenou kytku prostě koupila sama. Ať žije emancipace!
Lžeš si do kapsy, zabručel kdesi v Marion drzý hlásek. Náhodou jsi od muže kytici dostala – a jakou krásnou! François, pamatuješ? Vrazilas mu pár facek a vynadalas mu do idiotů…
Kousla se do rtu, stočila pohled k chryzantémám – a náhle zjistila, že se jí jaksi přestaly líbit.
No, nebudeme to zbytečně natahovat…
Marion sáhla po první krabičce – když tu ji náhle přepadla podivná myšlenka. Uvědomila si, že v životě nikdy neudělala nic opravdu bláznivého. Vždycky na to byla hrdá, nechovat se bláznivě byl ostatně znak dospělosti – a ona umírala coby pětadvacetiletá. Dnes jí to však bůhvíproč přišlo líto.
A pak jí to napadlo. Jistě, saxofon! Vzala si ho s sebou jen proto, aby nebyla tak strašlivě sama. Nehrála už celé měsíce, hraní jaksi ztratilo smysl… Ale teď… Co by ostatně bylo bláznivější, než oddat se jazzu na hřbitově? A tak se Marion Vernierová chopila saxofonu.
A když už byla tak zoufale ponořena do realizace patetické filmové scény, rozhodla se všechen ten nevkus dovést k dokonalosti. Ostatně, za chvíli umře – a nebude se tudíž muset ze svých poklesků zpovídat žádným arbitrům elegantiae.
Takže, proč ne – zahraje milostnou píseň! Vždycky si přála, aby jí ji některý z jejích milenců zazpíval či zahrál – ale měla dost rozumu na to, aby věděla, že se nedočká. Nadechla se tedy a začala hrát sama.
Jenže ouha! Marion zapomněla na jednu maličkost. Totiž, že právě odbila půlnoc – a že půlnoc je hodina duchů. Ještě ani nedohrála první sloku What a wonderful world – a žulová deska přímo proti ní se pohnula.
A než se Marion dopracovala na konec skladby, kostlivec už byl venku. Propletl kůstky toho, co kdysi bývalo rukou, s druhým kostlivcem – a začali tančit. Marion hrála dál, hrála jako o život – zatímco se všude kolem ní hrobové otvírali, nebožtíci vylézali – a bez sebemenšího studu se docela nazí, žádná kůže a samá kost, oddávali jazzu. Netrvalo dlouho a kdysi spořádaný verfeilský hřbitov se proměnil v jeden obrovský umrlčí bál.
A Marion hrála, hrála ty nejveselejší, nejromantičtější, nejoptimističtější skladby, co znala, všechny ty, které už nehrála mnoho měsíců, ty, které jí přišlo zoufale trapné hrát, hrála a přitom se docela rozplynula v hudbě, náhle nebyla už ani Marion, ani slečna Vernierová, ani sebevrah, byla jen jazz a saxofon.
Hrála, dokud jí s definitivní platností nedošel dech – a když jí došel, odložila nástroj, pohodlně se opřela o náhrobek a klidně se rozhlížela po kostlivcích kolem. Nebála se. Proč taky? Sebevrah, který by dostal strach tváří v tvář smrti, by byl směšný.
Kostlivcům ještě v rozhoupaných kostech dozníval rytmus – když tu náhle jeden z nich zvolal: „No ne, koukej, Nénette! Vždyť to je vaše Marion!“
Kostra jménem Nénette zakývala lebkou: „No jistě, Marion! Já si vás moc dobře pamatuju, slečinko, ostatně, není to tak dávno, co vás ten náš kluk přivedl na můj hrob. Tak dobrý večer, Marion, ráda vás tady zas vidím!“
No potěš koště, vždyť to je Léonova babička! Než jí však Marion stačila odpovědět na pozdrav, druhý nebožtík tuze živě pokračoval.
„Já též, já též, slečno Marion, buďte vítána. Hned jsem Nénette povídal, Nénette, koukej, ze všech holek, co si ten váš Léon přivedl, se mi tahle líbí nejvíc, má takové veselé oči.“
„A navíc je to saxofonistka!“ zvolal jiný kostlivec. „A jaká báječná saxofonistka! Slečno, víte, já se celý život živil jako muzikant, ale vy… vy jste prostě geniální, fenomenální, to pozná každý, kdo jen trochu rozumí hudbě! Nénette, vaše rodina má opravdu štěstí. “
„No, já nevím, Maurici… Slečno, bez urážky, já vás neznám, ale znám tady Maurice, taky byl saxofonista – a většího nemravu jsme ve Verfeil nepoznali za posledních dvě stě let! Takže že bych byla z vašeho saxofonu zrovna nadšená…“
„Ale no tak, Nénette, nech slečnu! Marion, ani nevíte, jakou jste nám udělala radost! Víte, ležet na hřbitově je hrozná věc, je tady příšerné ticho – a když už zazní náhodou nějaká muzika, jsou to ty příšerné pohřební cajdáky. Ale jazz! Víte vy vůbec, jak dlouho my už neslyšeli jazz? To ani vědět nechtějte! Dámy a pánové, potlesk pro slečnu!“
A kostlivci se jali chřestit kostmi jako o život. Takový aplaus Marion ještě nikdy nesklidila – a náramně si ho užívala. Ostatně, který umělec netouží po uznání?
Jenže se ani slastně nedovrtěla v tom příjemném pocitu – a už zaslechla záhrobní hlas Léonovy babičky. „Ale Marion, copak tady děláte, takhle sama v noci na hřbitově? Tohle není místo pro mladé děvče. Občas se tu potulují náramně podivné existence…“
No ano, co tady dělá? Marion se rozhlédla po všech těch nebožtících nadšených, že mohou alespoň na chvíli vylézt ze svých hrobek – a náhle si připadala nesmírně trapně.
„Ten náš kluk měl jít raději s vámi, jako minule,“ dodala Nénette. V důsledku čehož si Marion, až dosud poněkud vyhozená z konceptu tou podivuhodnou společností, opět vzpomněla na Léona. A než se nadála, bylo to tu zpátky. Všechno to, co nedokázala pojmenovat a s čím si nevěděla rady.
„Já doprovod nepotřebuju. U toho, co tady chci zařídit, si člověk vystačí sám.“
„Jistě, jistě, chápu, vy jste nám přišla zahrát, to je od vás milé, drahá Marion,“ zareagoval pro změnu Maurice. „Ale myslím, že ten váš Léon by si to určitě taky rád poslechl.“
To už na ni bylo moc. Jako by se uvnitř několikrát převrátila vzhůru nohama. „Aby mezi námi bylo jasno, já sem vůbec nepřišla hrát, to byla spíš jen taková náhoda. Já sem přišla umřít.“
Mezi hroby rázem zavládlo ticho přímo hrobové. Jako první poněkud obživl kostlivec Gérard, ten, co se přátelil s Nénette. „Ale Marion, já tomu vůbec nerozumím! Je pravda, že od minula jste dost zhubla… a i ty vaše oči už nejsou tak živé… ale stejně… Co vám je, děvče? Přece to nebude tak zlé! Vás by byla věčná škoda!“
Ale to už Maurice zmerčil krabičku prášků na spaní, která provokativně vykukovala z Marioniny kabelky. „U všech červů a larv, Marion, co to má být? Vy jste sem přišla spáchat sebevraždu? No to se mi snad zdá, ať se propadnu do hrobu! Co vám ten kluk od Nénette provedl? Jestli vás nechal… však já už si s ním promluvím – a hezky z ostra!“
„Léona nechte na pokoji, Maurici! Ten je v tom nevinně. A vůbec, co vás u všech ohlodaných kostí vede k myšlence, že holka se zákonitě musí chtít otrávit z nešťastné lásky? Náhodou, já sebevraždu z nešťastné lásky považuji za nehorázně trapnou, patetickou a nevkusnou!“
„Já netvrdím, že musí, tvrdím jen, že pokud se chce zabít geniální saxofonistka vašeho formátu, je to cosi mezi zločinem a šílenstvím! Tak do toho, vysvětlete nám, co za tou vaší morbidní touhou vězí, když ne láska?“
Kostlivci na ni tiše poulili prázdné oční důlky. Marion díky tomu ke své smůle konečně přesně pochopila, co může znamenat básnický obrat „mrtvé ticho“ – a upadla do nesnesitelných rozpaků.
„Totiž… jak bych to jen vyjádřila… tedy, ono se to těžko popisuje… Sakra, já chtěla všem vykládat, že se jdu zabít z nudy – jenže je to lež a já vám nechci lhát, když jste na mě byli takoví milí.“
„Ještě že tak, Marion, ještě že tak,“ zabručela Nénette. „Až doteď jste na mě působila jako inteligentní děvče, ale říct, že chcete umřít, protože se nudíte… To bych vás rázem měla za dočista pitomou!“
Marion poněkud překvapilo, že její „postmoderní“ vyprávění nemělo úspěch, neměla ale čas nad tím dlouho smutnit. Kostlivci netrpělivě chřestili kostmi – a dožadovali se pravdy.
„Nejsem si jistá, jak to vyjádřit…“ zamumlala celá nervózní z toho kostnatého vrtění se.
Maurice zalomil zápěstními kůstkami. „U všech podsvětních bohů! Děvče nešťastné, vy se chcete zabít a ani nevíte proč?! Co si vůbec myslíte? Že život je jako zubní kartáček, jeden zahodíte – a už si běžíte pro další? S životem je to na dlouhé lokte, slečinko, a mezitím – no, jen se podívejte na nás!
A vůbec, představte si, že se zabijte, pochovají vás – a vaši kolegové-umrlci se vás pak zeptají – proč jste ráčila zesnout, slečno Vernierová? A vy jim na to zakuňkáte: ‚Nejsem si jistá, jak to vyjádřit…‘ No, to si o vás pomyslí pěkné věci!“
„Nedělejte ze mě hlupačku! Však já vím dobře, proč to chci udělat! Jen je to na delší vyprávění…“
„Tak do toho, Marion, do toho. My už tu ležíme nějaký ten pátek – a času máme habaděj.“
„Dobře, já vás varovala… Tak tedy, začalo to už mnohem dřív, ale plně jsem si to uvědomila, až když jsem odjela. Odjela jsem na několik týdnů do země, kde jsem vždycky chtěla žít, kde jsem se cítila víc doma než doma…
Jenže… najednou jsem zjistila, že tam nedokážu být! Že tam nedokážu být celá, přijela mě jen půlka a to bylo šílené… Půlka síly, energie, půlka smyslu, což je nakonec vlastně holý nesmysl. Protože jsem pořád musela myslet na něj, na Léona, a nešlo s tím hnout.
K čertu, neumíte si představit, jaký jsem měla vztek! Došlo mi, že žádné místo už pro mě nikdy nebude mít smysl samo o sobě. A já už jsem nebyla já, nebyla jsem stejná, někdo druhý se stal mojí součástí, už jsem nikdy nemohla být jen sama za sebe, existovat jen sama pro sebe.
Už nikdy, k čertu, ke všem čertům, rozumíte, protože jsem tak nějak věděla, že už jsem zašla moc daleko, že už se to nedá vrátit, že i kdybych spadla zase zpět, spadla nebo byla shozena, to je jedno, že už bych tam nenašla sebe, sebe takovou, jako jsem bývala, protože ta Marion prostě přestala existovat.
A vůbec, nevím, co to se mnou bylo, každou chvíli jsem brečela, aniž bych věděla proč, rozbrečelo mě úplně všechno. Chtěla jsem se na něj naštvat, vymýšlela si všechno možné i nemožné, hledala chyby – a stejně to k ničemu nebylo… Prostě jsem nebyla v pořádku, chovala jsem se jako blázen, byla jsem zralá na psychiatra, tohle prostě není normální!“
„Ehm, Marion,“ odkašlal si Gérard, „promiňte, že vás přerušuju, ale… Za mých časů se tomu, co jste právě popsala, neříkalo nebýt v pořádku nebo být zralý na psychiatra. Říkalo se tomu láska.“
„Ano, přesně tak, láska se tomu říkalo,“ přitakala hned horlivě Nénette. „A milá Marion, jestli se ve vaší době za lásku lidi strkají do špitálu, pak díky Bohu, že už jsem nějaký ten pátek pod drnem!“
„S tím naprosto souhlasím, Nénette,“ přidal se Maurice. „A krom toho, Marion, neříkala jste před chvílí, že z nešťastné lásky se zabít nechcete? Já už v tom vážně ztrácím přehled…“
„Abyste neztrácel, když mě pořád přerušujete!“ zabručela Marion. „Tohle je totiž teprve začátek. Vrátila jsem se, jenže jako bych byla uvnitř roztržená – a nedalo se to nijak zacelit. Nedokázala jsem být s ním ani bez něj. Pořád jsem na něm hledala chyby – a najednou jsem je i nacházela. Vadilo mi všechno možné, od toho, jak měl ostříhané vlasy, přes některá slova, která používal…“
„Až po to, jakým způsobem držel vidličku,“ poznamenal suše Gérard. „Vsadím se, drahá Marion, že ten váš Léon držel vidličku způsobem naprosto nesnesitelným!“
Marion se tvářila, že neslyší. „…až po to, že neměl rád jazz! Představte si, on neměl rád jazz a nikdy ho nezajímalo mé hraní na saxofon!“
„Nu, to už je ovšem vážnější námitka,“ poznamenal Maurice. „Cokoli, co se týká saxofonu, je vždy vážná věc. A jakpak jste přišla na to, že ho vaše hraní nezajímá?“
„Nikdy si neřekl, abych mu zahrála. A já… když jsem nemohla hrát pro něj, nějak už se mi hrát nechtělo…“
„Cože?!“ Maurice nadskočil, div se mu kůstky nezapletly do sebe. „Rozumím správně, Marion? Vy jste přestala hrát na saxofon?!“
Pokračování příště;-)