Starat se o sebe

Po delším odmlce se hlásím s něčím, co tu v posledních měsících zatraceně chybělo – s článkem, který nebude fňukací. S hrůzou jsem se totiž podívala do archivu a zjistila, že jsem takový nenapsala… ehm, od října. Z toho by mohl vzniknout dojem, že posledních pár měsíců mého života nestálo za nic.

Ale… opak je pravdou. Ve skutečnosti jsem se většinu toho období měla opravdu dobře. Jenže… jenže v těch dobrých momentech jsem nějak neměla potřebu psát. Nebo jsem neměla čas. Nebo bylo nápadů příliš a já se nedovedla rozhodnout.

Tohle všechno nemá být omluva za fňukací články. Psala jsem je, protože jsem je psát potřebovala. Nechci se ale dostat do fáze, kdy by se blog, původně zamýšlený jako prostor pro rozvoj a inspiraci, stal jen a pouze žumpou mých temných chvilek. To bych ho totiž mohla přestat mít ráda – což by byla věčná škoda. A vy ostatně taky.

Takže? Stručně řečeno, od minula se toho dost změnilo. Rozchod s drahým, o němž jsem si myslela, že je definitivní, definitivní dle všeho nebyl. Ale… nechci teď psát o nás dvou. Jednak proto, že cítím, že analýzou bych nadělala víc škody, než užitku – a pak jsem si něco důležitého uvědomila.

Co? Hned se podělím, nejdřív bych jen poznamenala, že v tom, co nyní je mezi námi, je mi dobře. Banální konstatování, ale pro mě mnoho znamená.

Při tom všem mi pomalu dochází něco, o čem jsem slyšela už dávno, ale co až nyní začínám doopravdy chápat.

Snažit se předělávat druhého člověka nemá smysl. A už vůbec ne mu říkat, jak má žít, nedej Bože se pokoušet za něj vyřešit jeho život (pokud vás tedy sám nepožádá o pomoc, to pak mění situaci).

Jenže… do každého vztahu berete někoho, koho změnit můžete. S kým se dá pracovat. A hlavně někoho, kdo když nebude srovnaný sám se sebou, bude mít vždycky problém i s tím druhým.

Ano, uhodli jste. Tím člověkem jste vy.

Nejspíš je vám to teoreticky jasné. A už vůbec nemáte pocit, že bych tady objevila Ameriku. Ujišťuju vás, že mně bylo dlouho taky. A stejně jsem se v praxi chovala úplně jinak. Pořád jsem řešila svůj milostný život – a ignorovala skutečnost, že sama v sobě mám s prominutím parádní bordel.

Protože přece jde hlavně o to mít muže, vdát se, pořídit si děti… to ostatní je taková vedlejší záležitost, ne?

Ne, není.

Divím se, že drahému se mnou někdy není dobře. Ale… mně se sebou taky ne.
Mám pocit, že jsem při cestě životem nějak poztrácela spoustu důležitých střípků sebe samotné.

Svoji kreativitu. Svoje sny. Svoje bláznivé nápady. Svoji originalitu. Svoje touhy a svou sílu je realizovat.

Konečně se na to vše dívám a děsím se. Ale víte co, je pořád lepší vidět tu spoušť, co jsem za celé roky natropila, než ji dál zametat pod koberec.

Protože když vidíme, co jsme poztráceli, můžeme to zas najít.

Moje novoroční předsevzetí tedy zní – neřešit dál co by druzí měli a neměli, neřešit tolik vztahy a radši se zabývat tím, koho do vztahu stejně vždycky beru. Řešit sebe.

Jinak řečeno – nemotat se po cizích chodnících a raději si nejdřív zamést ten svinčík, co mám před vlastním prahem.

Protože je spousta věcí, se kterými nejsem spokojená. Tím hlavním tématem je momentálně otázka mé seberealizace. Lépe řečeno – jejího zoufalého nedostatku.
Stručně řečeno, po škole jsem nastoupila do zaměstnání, které jsem si vybrala spíš rozumem, než srdcem. Přišlo mi dobře skloubitelné s rodinným životem a zároveň ne příliš vzdálené od toho, co jsem vystudovala.

Letos na podzim jsem se dostala do fáze, kdy jsem ho začala nenávidět. Pomalu dnes a denně jsem si kladla otázku: co tu do háje dělám?? Vždyť přece vím, že se na tohle absolutně nehodím!

No, věděla jsem to už v létě. A místo toho, abych odešla, jsem si nabrala další práci.
Asi jsem potřebovala zažít letošní podzim. Ten pocit totálního znechucení a vyčerpání. Podívat se vedle sebe a vidět, že někteří kolegové to mají podobně. Možná už celé roky. Ale zůstávají v tom, protože to je jistota.

Došlo mi, že kdybych zůstala i já, nejspíš dopadnu stejně. Jenže – proč? Vždyť já tu jistotu nepotřebuju! Mám byt a zodpovědnost pouze za sebe a jednu temperamentní a zmlsanou kočku. A rovněž menší finanční rezervu, díky které se nemusím bát, že bychom v případě počátečních neúspěchů skončily o hladu.

Konečně mám to, o čem jsem celé roky na škole snila – svobodu dělat si, co uznám za vhodné.

A já najednou zjišťuju, že nevím přesně, co by to mělo být.

Respektive – tuším. A spousta těch nápadů je natolik odvážná, že mě zkrátka děsí. Bojím se je byť jen připustit.

Ale udělám to. Teď už není cesty zpět. V zaměstnání končím k poslednímu lednu. Od prosince mám živnostenský list. A svou druhou práci, kterou na něj začínám dělat. V současném rozsahu by mě tak tak uživila. Bude tedy nutné přidat další činnosti.

A já tu teď sedím a poprvé za svůj dospělý život se seriózně zamýšlím nad otázkou – co chci vlastně dělat?

A jistě, moje máma to věděla už v patnácti, takže jsem možná stará a neschopná, jenže… jenže vím, že existují lidé, co se do fáze, kde jsem já teď, dostali klidně i později. Protože… doopravdy pozdě je až v rakvi.

Přemýšlím a vymýšlím. Převracím v duchu své bláznivé nápady. Odhodlaná posbírat to, co jsem za léta studií poztrácela. Kreativitu. Originalitu. Nadšení. Chuť do tvorby.

Nápady jsou natolik bláznivé, že jsem o nich zatím nikomu neřekla. Mám v úmyslu je zítra vyklopit drahému, ale jinak chci ještě mlčet. Protože jsem ve fázi, kdy by mě rodina a přátelé ťukající si na čelo nejspíš dokázali odradit. Potřebuji chránit své sny. Než budu dost silná na to, abych se za ně postavila.

Protože co když mají pravdu ti, kdo tvrdí, že hranice mezi možným a nemožným leží ve skutečnosti úplně jinde, než se většina lidí domnívá?

Tolik vaše Julie, která právě nyní znovu objevuje… sebe samotnou. A kterou to blaží i děsí zároveň.